12.11.2006:
Dobrý den, paní Brázdilová, Johanka už je doma, celou cestu koukala z okna, doma vše prošla a teď usíná u topení na svém polštářku. Je úžasná a už oplatila pohlazení nesmělým ducnutím hlavičkou a dokonce i zavrněla. Děkujeme:-).

A jak to celé viděla Johanka? Přečtěte si sami:

Milá paničko,
tak se nám konečně povedlo to, co jsme si tolik přály a zároveň se toho trochu bály. Dneska jsem se s Tebou na umísťovací výstavě rozloučila a odjela s novými páníčky do světa. Ale všechno hezky popořadě.
Zastavilo se tam u mne mnoho tváří, tihle však postávali mnohem déle nežli ostatní. Byla jsem už unavená, a tak jsem si jich moc nevšímala. Už jsem moc nevěřila, že si mne někdo vezme. Tolik jsem to potřebovala, nechtěla jsem už slýchat znovu a znovu jaká jsem chudinka, že se asi zase budu muset z výstavy vracet do společnosti svých dravých spolubydlících.
Pak se to ale najednou nějak rychle semlelo a nežli jsem se nadála, tak jsem byla zavřená v tmavé papírové krabici. Najednou mne žádné ruce nehladily a já jsem celá znejistěla, zda je to právě to, co jsme si přály. Potom jsem cítila jak mne někam nesou.
Závan svěžího vzduchu mi prozradil, že jsme vyšli ven, pak jsme nastoupili do auta, to už taky znám. Byla jsem skrčená na dně krabice a ani nedutala. Chvíli se nic nedělo, ticho po mnoha hodinách shonu přineslo příjemnou úlevu. Pak jsem slyšela hlas, který říkal: "či či, Johanko!"
Nesměle jsem mňoukla, nebyla jsem si ještě jistá, že to patří mně. Pak se krabice se mnou začala znovu otřásat a nad hlavou se mi zablesklo světlo. Uviděla jsem tam tvář svojí nové paničky. Otvor se zvětšoval a tak jsem toho hned využila a vystrčila hlavu. Pak ještě přední nohy a dál už mne nepustila. Mně to ale stačilo. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla nového páníčka za volantem, novou paničku která mne něžně držela a okénkem auta plno dalších lidí a některé z nich nesoucí také papírové krabice. To mne uklidnilo. Je to ono, jedu do svého nového domova!
Rozjeli jsme se a okolo se míhalo tolik zajímavého. Zejména domy a bilboardy v oranžovo žlutých barvách jako je moje poduška přitahovaly mou pozornost. Polovinu cesty jsem sledovala vše kolem a občas se přitulila k rukám, které mne neustále hladily a zároveň držely, abych z bedýnky nevylezla úplně. Druhou polovinu cesty už mi to bylo trochu dlouhé, chtělo se mi z krabice ven, ale nepustili mě. Zkoušela jsem to několikrát, ale dávala jsem si pozor, drápky jsem nevystrčila. Pamatovala jsem na dobré vychování.
Pak jsme zastavili a zacouvali do dvora u domečku. Tam mne nechápu proč znova nacpali do krabice a jak jsem v zápětí zjistila, přenesli do domu. Když se víko opět otevřelo a já vykoukla, tak jsem zjistila, že jsem v kuchyni.
Byl tam klid, tak jsem vyskočila z krabice a začala opatrně prozkoumávat okolí. Prošla jsem kuchyní podél linky a stolu, nakoukla do obývacího pokoje a vedlejší koupelny. Byla jsem hodně nervózní, zadeček jsem měla nějaký těžký, že ho nohy málem neunesly. No vypadala jsem asi hrozně jak jsem se tam v podřepu šourala. Pak jsem to prošla ještě několikrát dokola, pokaždé podrobněji do všech koutů a nejvíce se mi zalíbilo v koupelně. Tam jsi přece říkala, že mne mají zpočátku dát a tak jsem to těm novým musela trochu připomenout. Ale nezazlívám jim to, chtěli mi ukázat celé moje nové teritorium, chápu to. Oni byli taky chápaví a hned mi do koupelny k topení přinesli můj oranžovo žlutý polštářek, který jsme si přivezli z mého minulého domova. Hned jsem si na něj sedla a rázem mi bylo lépe. Díky za něj!
Byla jsem pořád středem pozornosti. Hladili mě a něžně ke mně promlouvali. Bylo to příjemné, a tak jsem prvně nesměle zavrněla. Měla jsi vidět tu jejich radost! Pak jsme se začali sbližovat víc a víc. Nechali mě tam odpočívat, ale co chvíli za mnou chodili a ptali se jak se mám a jestli něco nepotřebuju a vždycky mně něžně pohladili. Bylo to od nich milé a tak jsem rychle tála a ztrácela ostych. Za chvíli jsem se už rozvalovala na svém polštářku a nastavovala hladícím rukám i bříško. Dvakrát jsem to přehnala a z polštářku v tom zápalu spadla. Pokaždé jsem se honem vrátila do jeho bezpečí. Potom jsme s novou paničkou prozkoumaly obsah tašky, kterou dostali za to, že si mne vzali. Objevili jsme tam mojí oblíbenou Proplanku a tak jsem dostala mističku a trochu dobroty. Vedle byla i voda a když jsem to spořádala, tak jsem se způsobně umyla a uložila k dalšímu odpočinku. Jenže mi to spaní nějak nešlo. Samota koupelny mi přestávala stačit, lidi pohybující se a mluvící ve vedlejších místnostech mi nedávali klidu. Chtěla jsem k nim. Dost jsem se ale bála, pořád nevím, co tu na mne kde vybafne a co od nich můžu čekat. Řešila jsem to krátkými průzkumnými cestami z bezpečí mojí podušky vždy jen na otočku do vedlejší místnosti. Měli zase ohromnou radost, když jsem se tam objevila a tak jsem jim tam už při třetí výpravě oslintala nějaké rohy a taky se nové paničce otřela o nohy.
Prozkoumala jsem takhle kuchyň a polovinu obývacího pokoje. Představ si to, že zadeček už nebyl tak těžký a zadní nožičky ho normálně unesly. Už jsem nechodila jako připo…..
Za obývákem jsem objevila pracovnu a v ní počítač. Hned mně napadlo, že Ti napíšu.
Zatím se tedy mám moc dobře a myslím, že tu budu spokojená. Až to tu lépe prozkoumám, tak zase napíšu a pošlu i nějaké fotky.
Tvoje Johanka Mourovaná

13.11.2006:
Zdravíme všechny v "Kočky SOS",
děkujeme za všechny reakce a jsme rádi, že jste rády. Posíláme fotografie použité v Johančině dopise a přikládáme jednu dnešní. Johanka se dále rozkoukává. Noc měla klidnou, ale asi trochu smutnou, to jsme poznali podle jejího ranního splínu. Do ložnice se ještě nedostala, ale u topení na jejím polštářku to určitě zlé nebylo. Byli jsme dnes v práci a tak Johanka během dne zřejmě dospala všechen ten včerejší rozruch a v podvečer nás vítala ještě ze svého polštářku pobrukováním, protahováním a převalováním.
Teď když nás tu slyší, tak už v koupelně nevydrží a postupně rozšiřuje svoje teritorium. Je zvědavá a s každým dalším okruhem po bytě se osměluje více a více. Už předvedla svojí hravost (viz foto s Dracenou) a taky si u kuchyňské linky vykoukala svýma velikýma očima nějaký ten pamlsek.
Rukou na hlazení tu má celkem šest, kromě nás ještě naší dceru. Nebude tu úplně sama. Chodí k nám ještě sousedovic kočička, která nás před časem adoptovala. Je to stvoření ještě plašší a menší, nežli Johanka a tak pokračování Johančiných útrap rozhodně nehrozí. Včera se viděly a Johanka to v první chvíli řešila podle svého zvyku výhružným zasyčením a útěkem do bezpečí svého polštářku. Ta druhá z toho ale měla zřejmě mnohem větší šok a celý večer s námi nemluvila. Dnes se opět viděly a pokrok je evidentní. Jedna druhou prostě nevidí. Určitě to nebude dlouho trvat a budou kamarádky. Dohlédneme na to.
Teď zrovna Johanka honí v kuchyni po zemi suchý list z kytky, kterou předtím atakovala. Vypadá spokojeně a až to tu všechno prozkoumá, tak zase napíše.

17.11.2006:
Johanka se u nás bezproblémově "domestikovala". Je většinou veselá, hravá a hlavně neposedně všetečná. Vztah s druhou kočkou se stále lepší, Johanka syčí už jen tehdy, když se jejich vzdálenost omylem zmenší pod půl metru, a už neutíká. Je to jen otázka času, kdy budou sdílet jednu misku a křeslo. Johanka už není závislá na své podušce, nachází další a další místa, kde si ráda pobude, ale když jsme doma, tak nejraději šmejdí po celém bytě. Potom najde klín někoho sedícího a odpočívá. Miluje provázek a když jí ho zrovna nikdo netahá, tak si vystačí sama.

19.12.2006:
Moc zdravím do Hodonína,
už delší dobu jsme se my ani naše Johanka neozvali. Za tu dobu se ovšem událo mnoho nového, hlavně u Johanky.
Vezmu to popořádku. Minulý rok na podzim jsme si z umísťovací výstavy ve Chvalské tvrzi přivezli domů malou 5měsíční kočičku Barušku. Baruška se nejdříve zdála být velmi plachá, až jsme na kraťoučký čas zapochybovali, že budeme mít doma plašánka, který bude zalézat za nábytek a vycházet pouze tehdy, když nikdo z nás nebude nablízku. To jsme se ale spletli. Barunka zhruba po třech dnech usoudila, že jí nejenže nic nehrozí, ale že se s námi dá dělat spousta zajímavých činností. A tak nás ráno vítala úžasným mručením, vrněním a ometáním se, snídala s námi - jakmile jsme usedli ke snídani hup, už byla na klíně. Ovšem jako způsobná kočička si sedla, případně se stočila do klubíčka a jen předla a předla. Vyprovázela nás do práce, radostně nás vítala, když jsme se vraceli domů, v podstatě se intenzivně účastnila všeho, co se doma dělo. Po třech měsících začala chřadnout a diagnóza zněla FIP. Dlouho jsme se nemohli s tímto faktem smířit, bojovali jsme my i Baruška. Bohužel i když bojovala tak statečně, že se jednu chvíli zdálo, že se stane zázrak, stalo se nakonec to, co předesílali lékaři. Jedné květnové noci nás Baruška poprosila o pomoc poslední. Přišel čas se rozloučit, aby kočinka zbytečně netrpěla. Zůstalo po ní velké prázdno. To prázdno začala vyplňovat kočička od sousedů, která se z Baruškou na zahradě několikrát z dálky viděla. Jen naposledy naše Barča "sousedce" něco po kočičím sdělovala. Druhý den, vlastně noc, nás Baruška navždy opustila. Další den ta plachá sousedovic kočka přišla, nechala se poprvé pohladit a pochovat, a to v sousedství žije už mnoho let. Od té doby nás chodí navštěvovat. Vytvořili jsme si teorii, že se muselo něco mezi těmi číčami přihodit, něco téměř mystického. Ta sousedovic kočička nás převedla truchlivým obdobím, jako kdyby ji o to ten poslední den naše Baruška požádala.
Jak se říká, čas všechno zahojí a my se začali poohlížet zase po nějaké té chlupaté kamarádce, která by byla jenom naše. A tak se stalo, že jsme si domů přivezli Johanku Mourovanou. Drobnou kočičku, kterou v depozitu nenechala na pokoji ani koťata. Johanka si u nás zvykla docela rychle. To už jsme psali. Říkali jsme si, že tahle kočička je jiná, trošku svá, hrdá. Jenže se něco přihodilo, Johanka se nám začíná otevírat, a to velmi neuvěřitelným způsobem, zřejmě duch Barušky je v našem bytě napořád a ovlivňuje chování i Johanky. Jinak si totiž nedovedeme vysvětlit nynější Johančino chování. Ráno na nás čeká před ložnicí, mručí, ometá se a vrní a vrní. Ovšem její první výskok na klín při snídani nás úplně odzbrojil. Ne že by chodila loudit, stejně způsobně jako její předchůdkyně si sedne, pozoruje okolí, čeká, až dojíme, případně se na klíně stočí do klubíčka. Ano, stejné je to i dál: ráno nás vyprovází ke dveřím a když se vracíme, radostně nás vítá zpět. Prohlíží nákupy, které doneseme, nejvíc miluje hru na honěnou se světýlkem jako Baruška, večer se všichni díváme společně na televizi, účastní se veškerého dění v naší domácnosti tím zvláštně "baruščiným" způsobem. Je to dost neuvěřitelné a my víc a víc začínáme věřit na něco nadpozemského.
Johanku jsme si zamilovali od začátku. Je to chlupatý poklad, který nám dělá jen a jen radost. Já jsem zjistila, že se mi od Johanky ráno těžko odchází a naopak se na ni moc a moc na večer těším. Když jedu domů, představuji si ji, jak sedí za prosklenými dveřmi předsíně a čeká, až si zuju boty, svléknu kabát, otevřu dveře a bude vítat a vítat.
Tímto dopisem jsem vás v hodonínském kočičím útulku chtěla ujistit, že se snažíme, aby se měla moc dobře, a že nám je s ní také moc dobře.
Za všechny u nás doma přeji celému depozitu krásné Vánoce.

12.7.2007:
Doma už kromě Johanky (zlatíčka od vás), máme od února přitoulaného Zrzka (ten bydlí venku díky své nemoci na ostatní číči přenosné, ale má pro sebe pelíšek ve sklepě). Toho jsme museli dát nejprve trochu do kupy, byl hodně zubožený. A aby koček nebylo málo, Johance jsme před měsícem pořídili kamarádku Haničku z podbrdského útulku. Mimochodem pořád se sbližují víc a víc. Budou z nich dobré kamarádky . Haničku jsme vybírali s ohledem na Johanku, takže jsme vybírali nedominantní, nekonfliktní, mazlivou číču. Víc nebylo tak důležité, myslím barva kožíšku a tak. Řekla bych, že se to s Hančí povedlo, protože ze začátku na ni byla Jožinka protivná, syčela a párkrát po ní i "vyjela", ale Hančí to zvládala a zvládá na výbornou. Ona si z ničeho nic nedělá, a tak Jožinku to pomalu přestává bavit být mrzutá a spíš se zapojuje do her, které Hančí neustále vymýšlí. Je to naše milované mourovaté duo.
A nebojte, Zrzečka nešidíme, i když je venkovní, když je zima jde do předsíně, a na zahradě kde jsme často (případně babi a děda), se od nás nehne ani na krok - hlídá si nás, to je naše další zlatíčko.

16.1.2010:
Dobrý den,
konečně jsem se dostala k tomu abych Vám podala zprávy o našem novém přírůstku.
Cesta do Prahy proběhla v naprostém pořádku.  Medlinka ještě malou chvilku pištěla, ale moc hezky reagovala na můj hlas a začala pokukovat po autě. V půlce cesty ještě trošku kňourla, ale když jsem jí vysvětlila že se není čeho bát zase se uklidnila. Alespoň mně se tak zdálo. Myslím, že jsme si vybrali moc šikovnou kočičku, která všemu hnedka porozumí.
Doma jsme Medlinku umístili na noc do koupelny. Přepravku jsme nechali otevřenou a říkali si, že se snad brzy osmělí. Jenže Medlin se osmělila hnedka, vystrčila hlavičku z přepravky a šla se porozhlédnout po celé koupelně. Když si vše prohlédla přišla se přitulit. Mimochodem moc krásně se tulí, například vás chytne oběma tlapičkama a ducá hlavičkou, je prostě hrozně milá.  Ze začátku papala docela málo, ale postupně se to vylepšuje. Granulky Hills (které dostala za odměnu že byla hodná na veterině) ji tolik nechutnali, ani Royalky pro 4-12 měsíců, tak jsem nakonec koupila ty nejmenší do 4 měsíců a ty začíná baštit. Zdálo se mi že ty ostatní ještě nemohla úplně rozkousnout, jako by si s nimi nedokázala poradit a přitom je olizovala,chuť na ně jako by měla. Trochu jí rozmazluju a koupila jsem jí kapsičku Royal Canin pro koťata a ta jí tedy chutná ze všeho nejvíc. To při jídle vrní a funí zároveň.
Ve čtvrtek jsme byli u našeho pana doktora. Testy (FelV a FIV) dopadli u Medlinky na jedničku a hlavně ji moc a moc chválili jak  je šikovná a trpělivá. A to tedy ona byla. Kočička je to naše šestá a má zase úplně jinou povahu. V čekárně se jí nelíbilo v přepravce, tak jsem jí vyndala ven a ona se přitulila a pokukovala po pejskovi, který také čekal, ale nikam se nedrala, jen si spokojeně ležela. To bych si u jiné naší  kočičky nedovolila, protože by se snažila vysmeknout.  V ordinaci si nechala bez problému změřit teplotu, poslechnout srdíčko, vzít trošinku krve, pomazlit se se sestřičkou, která na ní mohla oči nechat. Když jsme u očí, tak ji kapeme pro uklidnění kapičky 4 x denně - už je to téměř v pořádku. Očičko bylo podrážděné smotkem bílých chloupků, který se jí dostal dovnitř.
V pátek prozkoumávala ložnici a zase když doprozkoumala vracela se ke mně na ruku a chtěla pochovat, je úžasná. Zdá se že se ničeho nebojí a je neuvěřitelně důvěřivá. A kdybyste viděly jak moc jí to sluší v peřinách ... co nejdřív pošleme foto. K seznamování s naší smečkou dojde právě za chvilku, jen co dopíšu zprávu. Tak nám držte palce. Raději jsem si sedla k počítači, protože co je u nás Medlin nic nestíhám a chtěla jsem abyste věděly že je malá v pořádku. I když ostatní holky už tuší že je tu zase někdo nový. Medlin občas zapíská z ložnice a koupelny, kde má zatím útočiště a ony jsou z toho celé nesvé. Hlavně Žofinka, to je taková opečovávatelka ostatních a ta teď pořád zkoumá jestli se někomu neubližuje, když tu něco píská.
No s tím pískáním si taky Medlin vysloužila jiné jméno. Respektive bude mít dvě - oficiálně je (i na veterině) vedena jako Medlin, ale v závorce a to i v očkováku už má napsáno Myška, a tak jí teď doma říkáme a podle mně už na Myšku i slyší a přiběhne. Ona je totiž nesmírně šikovná, vnímavá, skvělá, ostatně jako všechny naše kočičky.
Závěrem mojí první zprávy pro vás vám chci poděkovat za to že jste zachránily tenkrát v noci v Hýslech tu naši malou žížalku a slibujeme vám, že ji u nás budeme jenom hýčkat a moc za ni děkujeme. 
Zase se někdy ozveme a teď jdu na to seznamování.

14.4.2014
Johance, kterou jsme si od vás vzali jako první v roce 2006 bylo letos už 9 let a Myšce v lednu čtyři roky. Holky se mají dobře, tedy jestli to mohu posoudit já, třebas by nějaké výhrady mohly mít J, ale snad ne zásadní, snažíme se, aby si všechny žily co nejlépe. Jak už jsem i dříve psala mají doma ještě čtyři další kamarády – Haničku z podbrdského útulku, Bělinku z Hradce Králové, Matýska z Vrbičan (ten je nejmladší – ale i jemu budou v září už 4 roky) a Žofinku – ta si nás našla sama.
Johanku zlobí trochu více kašel. Jestli si pamatujete, už když jsme si jí brali měla problémy, to se na čas upravilo a kašel jí zlobil spíš jen v přechodném období – jaro, podzim, ale poslední rok to je horší, v listopadu byla na bronchoskopii a vzorky se posílaly do Německa na rozbor, sice se našla jakási bakterie, ale spíše se jedná o chronický stav s astmatickými příhodami. Když ona je takový drobek odjakživa, já se jí snažím, samozřejmě krom velice kvalitních granulek a konzerviček různě podstrojovat abych jí ty její problémy vykompenzovala. Jinak je to takový maličký (a mrzutý – to odjakživa) drobek, i když ve smečce nejstarší je ze všech nejmenší.
Myšička (Medlin) je zase tulítko, spolu máme od začátku nějakou vazbu, ona je mazlítko ze všech kočiček největší, je neuvěřitelně něžná, vnímavá, je to taková kočičí laňka J. Ovšem před návštěvami prchá na rozdíl od Johanky, která si pro změnu jakoukoliv pozornost hodně užívá a předvádí se, například na veterině se může přetrhnout  aby na sebe upozornila, to hází i vozembouchy J.
Moc do Hodonína zdravím s celou naší kočičí smečkou a přeji krásné blížící se velikonoční svátky.

15.4.2015
Přeji dobrý den do Hodonína,
na poslední chvíli posílám fotečky našich kočiček.
Možná se podaří některou z fotografií umístit v kalendáři 2016 jako letos naši služebně nejstarší Johanku J. Z té mám velkou radost. Nemohla jsem si pomoci a přidala jsem foto Rezečka, spícího na svém oblíbeném místečku na zahradě (tam je také pochován) a milované Barušky, která může za to, že jsem si kočičky zamilovala. Oba dva pro mě hodně znamenali a bohužel už nejsou mezi námi.
Chystám se už delší dobu poreferovat o naší smečce, ale práce mi zatím nedovolila. Teď už snad bude klidněji, takže co nejdříve napíšu. Navíc mi v hlavě už dlouhou dobu zraje myšlenka rozšíření smečky o kočičího kluka, který by Matýskovi dělal parťáka na honěnou a hlavně na mazlení a vzájemné opečovávání. Ty naše holky na to moc nejsou a jemu to opravdu schází, to je vidět. A tak pořád víc a víc myslím na krásného Stinga. Jestli by právě on nebyl tím pravým. No, myslím na něj už pár měsíců a pořád se bojím, že se dočtu, že už je umístěn, ... jen se nemohu rozhoupat...
Zatím vás všechny moc zdravím, co nejdříve napíši víc,
Věra s rodinou, s bývalými vašimi svěřenkyněmi Johankou a Myškou (Medlin), a dále s Haničkou, Žofinkou, Bělinkou a Matýskem. A nově v prvním patře u rodičů – s Venouškem (přitoulaný kocourek loni v březnu) a na ranní a večerní krmení k nám už od listopadu chodí venkovní plašánek černý Pan Kocour a venkovní neplašánek Shadou, kterému asi Pan Kocour řekl, že se u nás dobře jí a ve sklepě může i spát J. No prostě začínáme být tím správným kočičím domem J, ale podrobnosti nechám na příště.

5.4.2016
Dobrý den do Hodonína,
po nějaké době se zase ozývám, bohužel tentokrát se smutnou zprávou. Johanka je ode dneška hospitalizovaná a to ve velmi vážném stavu.  Johanka dneska velmi špatně dýchala, mysleli jsme, že je to ten její astmatický záchvat, ale bohužel během dne, po aplikaci léků, když se na veterině nelepšila, jí byl udělán rentgen, který ukázal na rozpad průdušnice. Nyní je v kyslíkovém boxu na klinice, kam jsme jí během odpoledne převezli na radu našeho veterináře a čekáme do rána, zda přijde nějaké zlepšení.
Bohužel v průběhu 14 dnů je to třetí naše kočička v takovém vážném stavu. Před dvěma týdny jsme pochovali 16 letého Čertíka ...
Včera jsme pochovali Míňu. Našeho nejmladšího kocourka, který k nám přišel v srpnu. Nádherný bílý kocourek k nám ale doslova napochodoval 17.srpna minulého roku v deset večer, kdy venku lilo jako z konve a on křičel tak silně, že jsme ho přes zavřená okna slyšeli. Růžové tlapky měl úplně čisté. Jakoby se vznášel a nechodil v tom marastu. Manžel povídal, hele andílek k nám přišel. A tenhle andílek nám včera v noci odešel. Příčinou byl rozpad kostní dřeně zřejmě po nějaké infekci, možná nepotvrzená suchá forma FIP. Tak moc jsme o něho bojovali. Diagnostikovali ho v německých laboratořích, náš doktor mu sehnal léky na podporu kostní dřeně v ÚVN, dostával vše možné, bohužel všechno marné. Kocourek se nám během neděle tak zhoršil, že jsme museli v noci vyjet na tu cestu poslední.
Kdo to nezažil, netuší, jak moc to bolí. Když jsme Míňu včera pohřbívali tak jsme si říkali, že doufáme, že tohle hodně dlouho nebudeme muset dělat a ráno se vzbudíme a Johance je zle! Když jsem se během dne dozvěděla jak vážný je její stav, myslela jsem, že mi už pukne srdce.
Prosím držte jí i nám palce i  tlapky. Chtěla jsem v průběhu tohoto týdně poslat nějaké to foto do kalendáře a místo toho píšu takovouto zprávu L.
Přeji vám i všem vašim kočičkám hlavně hodně zdraví.
Věra s Johankou a zbytkem smutné smečky (hledající své kamarády) Haničkou, Žofinkou, Bělinkou, Myšičkou (u vás Medlin) Matýskem a venkovními kočičími kluky Černým a Šedým a Vendou. 

Kočky SOS:
Dobrý večer, paní Věro,
je mi to tak moc líto! Myslím, že vím jak se cítíte a jakou bolest prožíváte. Je to čistá hrůza a beznaděj. Ale chtěla jsem napsat, netrapte Johanku. Pokud to bude zlé, nechte ji v klidu odejít. Za takových podmínek jak píšete není třeba ji a sebe trápit. Užila si u Vás nádherný a dlouhý život, třeba jí i zítra bude líp, ale jestli ne, udělejte jí tu poslední laskavost. Budeme na Vás a Johanku myslet, je mi to všechno tolik líto! I Čertíka a Andílka Míni, asi si tam všichni chtějí hrát. :(
Držte se, napište, Lucka

6.4.2016
Milá Lucko,
mnohokrát děkuji za Vaši účast. Vaše slova tak nějak najednou dala tomu všemu  smysl, byli jsme rozhodnuti se zachovat podle Johanky. Buď si jí vzít a být jí oporou v posledních chvílích nebo jí nechat jít. Věřte, že se mi díky Vám i o trochu lépe usínalo.
Bohužel Johanka dneska v noci zemřela.  Jsem nešťastná z toho, že jsem do té poslední chvíle nemohla být s ní a držet ji za tlapičku, v noci se prý začala horšit a přes veškerou medikaci jí už nedokázali pomoci. Už je tedy kočičce dobře, netrápí se. Ale ona se vlastně dlouho netrápila, protože se to vše přihodilo během jednoho dne. Dem předtím byla veselá, házela zádíčka, válela sudy, byla šťastná a spokojená.  Ještě jednou moc a moc děkuji. Nesmírně si Vaší podpory a Vaší rychlé reakce vážím.
Věra

17.5.2023
Myšce (Medlin) bude letos 14 let a je to moc prima kočička, mazlivá a přesto jak je drobná si umí  mezi ostatními kamarády sjednat respekt. Je to takové neustálé tulítko, jakmile vidí volný klín, tak už je její. Ráda a dobře papá, ale na její postavě to naštěstí vidět není J. A ještě se moc ráda nechává vyčesávat.  U nás se na česání stojí fronta, jen co vezmu kartáč do ruky, tak už jsem v obležení a Myška, ta umí skvěle předbíhat ostatní. :-)
V listopadu jí odešla dlouholetá kamarádka Žofinka a Myška se stala naší druhou nejstarší kočičkou. Tou první je patnáctiletá Bělinka z Hradce Králové.
Nějak nám ty naše kočičky rychle stárnou – Matýskovi už je 13 let,  Vendelínek a Šedounek už mají také minimálně přes 12 let. Vlastně i tomu nejmladšímu jsou už 3 roky. V současné době má Myška devět kočičích kamarádů a další dva, kteří jsou u nás na stravu, ale dovnitř domu nerady. Asi mají pocit, že jsou tak víc svobodní.
Věra    

Další fotky zde.