Jak Lucka nevyfotila, co vyfotit měla!
Musím vám napsat, co jsem udělala, respektive neudělala, protože mě to strašně mrzí, stále na to myslím a tluču se do hlavy...
Požádala nás o pomoc paní. Vloni na podzim se k nim na zahrádku přitoulala zubožená kočička s ještě víc zuboženými 3 koťátky. Paní se jich ujala, začala je krmit, nicméně kočka i koťata jsou plachá, nejdou chytit ke kastraci. Přivezli jsme klece, chytila se kočičí máma s mladou kočkou (zbývající dva jsou kocourci a budou se ještě kastrovat). Nechali jsme je vykastrovat a po krátké rekonvalescenci jsem je včera jela vypustit zpátky. Naložili jsme kočičky do jedné klece.
A teď si to představte!
Přijedeme na zahrádky, které jsou oplocené ve velkých blocích. Paní bohužel nemá klíče od brány, neprojedeme autem, a tak jsme se rozhodly, že kočky pustíme hned za brankou, na zahrádku si už přijdou.
Takže - nádherný jarní den, svítí slunko, já pokládám klec s kočkami na svěže zelenou travnatou cestu, kolem jsou zahrádky a kvetoucí stromy, tulipány, narcisy... V dálce, na konci cesty je zahrádka, kde kočky bydlí. Otevřu dvířka klece a vyjde si jedna kočička, neutíká, popojde ode mě pět metrů a otočí se. Druhá kočička zůstává v kleci a nechce jít. Něco si ty dvě povídají. "Mňauuuu, mňauuuu, kvíííík, mňau". Vyjde z klece i druhá kočička a jde k první. Drcají se hlavičkami, otírají se, proplétají se jim ocásky. Takhle se chvilku šťastně zdraví a pak se otáčí a s propletenými ocásky a za stálého drcání se, bok po boku, odchází tím zeleným pruhem šťastné na svou zahrádku.
A já to nenatočila! Ba ani nevyfotila! A ani mě to ten moment nenapadlo, jen jsem na ně fascinovaně koukala, jak spolu jdou, občas poskočí, popoběhnou, jak jsou šťastné a jak je to krásné. No a teď se mi to stále vrací a moc mě mrzí, že jsem to nezachytila... pro vás... pro sebe... Tak si to aspoň představte
Na fotce jsou tyto kočky ještě před odchytem.